Dechová hudba Solovačka
Solovačku známkují roky
Kdyby se naše sušická hudební stálice opravdu hodnotila podle školního známkování, pak by na celé čáře propadla se dvěma pětkami. Naštěstí je všechno úplně jinak a ony dvě pětky neznamenají nic jiného, než ...
...že Solovačka hraje všem ctitelům dobré, šumavské dechové muziky už plných pětapadesát let. Za to si vysloužila zcela jiné známky: dvě veliké jedničky třikrát podtržené!
Když jsem s kapelníkem a vedoucím Solovačky Jirkou Holmanem probíral všechny doklady, fotografie, plakáty, pozvánky a další materiály z dlouholeté tradice Solovačky, přišli jsme na myšlenku stálého, neměnného a naopak přechodného. V sušické minulosti je řada stálic: zápalky, Otava, Andělíček, rozhledna na Svatoboru, řada kostelů. I stále svěží a zelené skutečné evrgrýny Karla Polaty, koupání na "Fufkách", procházky Luhem. Ale kdeže je sláva sušických nálepek, fialkovské pohostinnosti a skvělých dortů, hotelů Otava či Koruna!
Vidíte, to všechno Solovačka pamatuje nebo pamatovala!
Dobrá muzika má jednu vynikající vlastnost. Nikdy nám nemůže zestárnout. Byť se v Solovačce za dlouhá léta činnosti vystřídala spousta hudebníků, ono základní, hrát co nejlépe a rozdávat lidem radost, stále zůstává jako základní stavební prvek.
Všechno začalo v roce 1947. Do karet osudu se spojilo poválečné radostné nadšení s partou výborných sušických muzikantů a ochotou závodního klubu sušické odborové organizace v Sole vytvořit dobré podmínky pro právě vznikající kapelu. Nezačínalo se vařit, jak se lidově říká, z čisté vody. Zdejší kraj byl odedávna plný muzikantů! V době, kdy svět znal Čechy především jako muzikanty a platilo přísloví "Co Čech to muzikant", mohla být Šumava doslova konzervatoří. V samotné Sušici už před válkou bývala pojmem jména Hošťálek, Polata a další. Nechť se nezlobí v muzikantském nebi ti, které nejmenuji. Výčet by přesáhl celý rozsah Sušických novin.
Na schopnost přizpůsobit složení orchestru druhu hudební produkce navázala od začátku i nově vzniklá solovácká kapela. Mohla stejně dobře zahrát "džez" jak se tehdy všeobecně říkalo taneční hudbě především swingového typu, i onu klasickou českou "dechovku". Od počátku upoutala zvláštním hudebním výrazem, odborníci by hovořili o barvě muziky. Do taneční hudby prolínaly prvky ryze české, kdy např. melodičnost stále vládla nad zdůrazněním rytmiky a jemnost českého hudebního projevu s kořeny v nepřeberném množství půvabných národních písní změnila původní tvrději psaná a znějící aranžmá tanečního žánru. Až za několik let poté stejnou cestou šli noví tvůrci osobité české taneční a zábavné hudby. Pamatujete doslova voňavou Píseň pro Kristýnku? Váš dům šel spát? a další a další? Je vidno, že od začátku se orchestr dal správnou cestou. Zasloužili se o to nejen první vedoucí Ladislav Antes a Antonín Běloušek, ale i spolupráce a četné kamarádské porady s dalšími osobnostmi rodící se poválečné hudební Sušice. Takřka ve stejné době začínal Karel Polata a záhy posluchače rozhlasu okouzlovala Starošumavská dechová muzika ze Sušice, hrál - a výborně - pod vedením Kamila Švelcha ryze "džezový" Rytmus, byly zde další kapely, např. Venclíkova. Vždy dovedli poradit hudební odborníci jako národní umělec František Stupka, pravidelný návštěvník Sušice a propagátor založení městské hudební školy, nebo prof. František Procházka, jehož studentský gymnaziální orchestr byl taktéž pojmem. Za čas přišel Otakar Bodlák. Jeho přínos k dalšímu rozvoji sušického hudebního života bohužel dodnes není doceněn.
V ryze "dechovkovém" pojetí vsadil orchestr v Sole na karty, s nimiž nemohl v žádném případě prohrát! Něžná lahodná zpěvnost klarinetů, výše posazené hlasy křídlovek s podbarvením a zvýrazněním medově hlubším hudebním výrazem baskřídlovek i nezbytná a nesmírně důležitá rytmičnost v podání přiznávek, basových trubek a basů. Nezbytné už se staly bicí nástroje, které mnohdy v předválečném obsazení ještě mohly chybět. K tomu všemu nádherné písně, v nichž autoři vždy respektovali jak typické české prvky, tak i např. u tklivějších písní starý "horácký" lendlerový charakter, tolik známý z písní původních německých obyvatel Šumavy. Hudba nezná hranice a smývá národnosti. Je buďto dobrá, nebo špatná. Tu první hráli solováčtí muzikanti od počátku . Po odchodu houslisty a aranžéra Antonína Bělouška se vedle Ladislava Antese, perfektního klarinetisty a hobojisty, prosazoval ve vedení solovácké kapely Václav Hejplík, další z celé plejády sušických muzikantů. Orchestr hrál při nejrůznějších příležitostech - starší a nejstarší generace si dojista vzpomenou na krásné koncertní večery v sále "dézetpé". Koncert z operety do operety, nebo večer složený ze skladeb Julia Fučíka s proslulými autorovými skladbami jako Vjezd gladiátorů, Marinarella nebo fagotovou specialitou Starý bručoun. Uplatnila se schopnost změny, koncert odehrál jednak celý orchestr, jednak jako jeho část klavírní kvintet. Většinu těchto pořadů uváděl můj otec Vladimír Pokorný a tak z jeho skromného archivu mohu toto období doložit fotografiemi. Fučíkovský večer byl uspořádán 13. listopadu 1952. Z pořadu složeného ze skladeb Františka Kmocha "To byl český muzikant" se dochovala fotografie - deset zpěvaček a dva zpěváci! Z vedoucích stojí vpravo Antonín Běloušek, který provedení dirigoval, v první řadě druhý zprava je Ladislav Antes, vzadu potom s akordeonem Václav Hejplík. Jindy se rozdaly do všech dílen a kanceláří seznamy skladeb z nichž zaměstnanci zvolili ty své nejoblíbenější a tak se zrodilo několik koncertů sestavených na přání posluchačů.
Brzy už orchestru závodního klubu ROH Solo Sušice, jak zněl oficiální název, Sušice nestačila. Horažďovice, Klatovy, Blatná, Písek, pak i Plzeň, Domažlice a další města poznala sušické hudebníky. Hrálo se na dožínkách, "dobírkách" v nových JZD, na nejrůznějších slavnostech. Jako dopravní prostředek sloužil tehdy náklaďák s nástavbou na korbě. Na boku byl název orchestru s doplňkem "hudba, zpěv , recitace, tanec." To se již kapela dávno vyzula z pověstných dětských střevíčků a získávala stále lepší a lepší pověst.
Za pár let se vedení kapely ujal na dlouhých dvaadvacet let trumpetista Karel Švarc. Koncem padesátých let se orchestr rozdělil do dvou samostatných částí, dechového a tanečního. Nerozdělili se však hudebníci. Většina se střídala v obou sekcích, uplatnily se zejména dechové nástroje. Jistá specializace vývoji jen prospěla. S Karlem Švarcem, vedoucím taneční části, se stal neméně slavnou legendou Václav Bucifal, který vedl velký dechový orchestr. Jistě by se dalo spočítat, kolik prvomájových průvodů pod vedením Vaška Bucifala muzikanti odvedli ze seřadiště na náměstí! Kolik odehráli od šesti hodin ráno prvomájových "budíčků" v sušických ulicích! a také kolik sušických doprovodili na jejich poslední cestě...
V roce 1979 tak dovedli k poslednímu odpočinku i Václava Bucifala. Byla to velká ztráta, s níž se solováčtí muzikanti těžko vyrovnávali. Nezbylo než obě tělesa spojit a více se zaměřit na klasickou dechovou hudbu. V tomto roce poprvé hrála kapela pod názvem Solovačka.
Za rok další těžká ztráta! Před blatenským krematoriem zahráli pomalu, tiše, na rozloučenou Karlu Švarcovi píseň s pasáží Kapelník šel spát...
Nezbylo než začít znova. Dál nést odkaz těch, kteří odešli, protože muzika umřít nedovede a nemůže. Vedení se postupně ujali Josef Špirk, dodnes platný člen a skvělý baskřídlovák, později pak ředitel Lidové školy umění klarinetista Vladimír Kratochvíl a dechovkář každým coulem, pokračovatel velké hudební tradice rodiny Naušových - Otto Nauš. Říká se, že změna je život. V životě kapely to někdy byly změny vynucené věkem nebo odchodem do nenávratna, jindy naopak muzikant "neseděl" kapele. Léta přinášela změny. Jen kolik se vystřídalo zpěvaček! Např. Anička Kučerová, Vlasta Čáchová, Jana Sorokáčová, Zdeňka Řeřichová, Libuše Čečáková, Jana Tomanová, Lenka Kůsová, Jana Matoušová, Zdeňka Šímová a současná zpěvačka Jaroslava Hanusová. Ze starých programů lze vyčíst i zpěvačky bývalého orchestru závodního klubu. Ze zpěváků pozdějších let stačí uvést Františka Mirvalda, bratry Václava a Jana Švehlovy, Rudolfa Melzera nebo současného zpěváka Václava Krčmáře.
V roce 1967 usedl za pult křídlovkáře učitel Jiří Holman, jeden z muzikantů vychovaných na sušické pedagogické škole koncem 50. let dvacátého století prof. Jiřím Štruncem. Ze Štruncovy studentské dechovky hraje dodnes v Solovačce další trumpetista Milan Kovařík. Právě Jirka Holman posléze převzal po Ottovi Naušovi vedení Solovačky.
Jen málo hudebních těles se může pochlubit takovou nepřetržitou délkou své činnosti! a takovými úspěchy! Solovačka pravidelně hrávala v sále pražské Lucerny a hostovala několikrát i v tehdy dostupném zahraničí, v bývalé NDR. Při Pošumavských pražských bálech v Lucerně hodně pomohlo jméno zpěvačky Aničky Kučerové, známe z předchozího působení v Starošumavské dechové muzice Karla Polaty. Solovačka častými pravidelnými zkouškami nejen stále obohacovala svůj rozsáhlý repertoár, ale také vybrušovala osobitost hudebního projevu, vyplývající z poměrně velkého početného obsazení. Na sklonku minulého století jen několik dechových hudeb zůstávalo v tak velkém obsazení. Na druhou stranu početnost umožňovala daleko výraznější a hudebně pestřejší podání skladeb s možnostmi až neobvyklého aranžmá.
Vždy se hrdě hlásila ke kořenům šumavské dechové hudby a volně navázala na zaniklou činnost Polatovy Starošumavské. Nikoli snad napodobením složení orchestru, ale pokračováním tradice uváděním Polatových skladeb. Oblíbené se staly vzpomínkové koncerty, složené pouze z jeho skladeb a věnované vždy některému Polatovu životnímu jubileu. Stejně tak jsou sušickou veřejností přijímány výroční koncerty, pořádané ke kulatinám Solovačky. Ty začaly v roce 1977 v tehdejším sále Posádkového domu armády důstojnou oslavou třiceti let činnosti...
Na jeden polatovský koncert, který jsem měl čest uvádět, rád vzpomínám. 24. listopad 1989. Orchestr připravil pro sušickou hudební veřejnost připomínku Karla Polaty. Nové generace obyvatel Sušice o Polatovi již jen slýchají, stejně jako určitě nová pro ně jsou jména Hošťálek, Bucifal, Běloušek, Antes, Hejplík nebo třeba Švarc. V druhé polovině nedávno uplynulého století byl Polata stejně spojován se Sušicí jako zápalky, nálepky, nebo později pstruzi, sušický chléb a dorty od Fialků. Kdekoli se sušičan objevil, slyšel:"Máš nálepky? a co dělá Polata? Kdypak zase k nám přijede hrát? Pozdravuj ho!"
V oněch listopadových dnech roku 1989 se těžce rodila naše nová svoboda. Nové kroky staří vládci marně brzdili. První rozhodnutí tehdejších "povolovacích" činitelů znělo: žádný koncert nebude! a přece byl! Solovačka společně s písněmi Karla Polaty získala jeden primát, který jí nikdo a nikdy už nevezme. Uspořádala první kulturní pořad po 17. listopadu v Sušici. S obrovským elánem a nevídanou chutí Solovačka překročila zákaz a koncert, beznadějně vyprodaný, odehrála. Při závěrečné skladbě všichni v sále vstali a potleskem vstoje muzikantům poděkovali.
Nové politické poměry umožnily i Solovačce dál rozšířit oblasti své činnosti. S nadšením byla poprvé přivítána u našich bavorských sousedů. Vždyť Šumava je jen jedna, kořeny šumasvké muziky nemohly oddělit dráty železné opony a bavorští posluchači našli se Solovačkou velmi rychle stejnou muzikantskou řeč. Zwiesel, Bodenmais, Regen, Bayerische Eisenstein a další města uspořádala koncerty Solovačky. Každoročně se Solovačka do Bavorska vypravuje zahrát našim sousedům pěkně od podlahy. Počátkem devadesátých let Solovačku pravidelně zvou k mezinárodní soutěži dechových hudeb Polka Fest do Chamu. Několik druhých a třetích míst jsou cenné úspěchy. Naše muzika se v tvrdé konkurenci neztratila - naopak získala další uznání!
Otevřely se i brány plzeňského rozhlasu. Solovačka nejen několikrát hrála v malých dechových hitparádách U muziky s Plzeňáky, ale také dobývala vavříny s soutěžním klání O chodovarský sudek. V roce 2000 vrcholila činnost úspěšným vydáním zvukových nosičů CD a MC.
Tradicí se staly sušické letní promenádní koncerty. Letos je Solovačka odehraje také v Horažďovicích. Nezanedbatelný je i podíl kapely na májových Dnech Sušice.
Zvláštní kapitolou by byla úspěšná a hlavně plodná spolupráce s pětatřicetičlenným švýcarským dechovým orchestrem z Uetendorfu - obě hudební tělesa společně koncertují, vyměňují si noty a při společných posezeních si předávají dobré zkušenosti i různé muzikantské "fígly". Tak tomu bude i při slavnostním koncertu naší sušické pětapadesátnice 22. června 2002 v sále Sokolovny.
K jubileím se vždy přeje. Přejme proto všichni kapele z našeho města další plodná úspěšná léta působení, mnoho dobrých skladeb, výbornou mladou muzikantskou krev a hlavně početné publikum. Neboť ne jen pro své potěšení, ale především pro své posluchače Solovačka hraje a rozdává plnými hrstmi radost. Tak ať vám to kluci, ladí a hraje jako doposud i v dalších letech!
