Informace:

Dechová hudba Solovačka

To byli čeští muzikanti…

proslavili Šumavu, Čechy i celou republiku daleko za hranicemi

Důležité však je, že byli ze Sušice a okolí, že opěvovali naše město, šumavský lid a jeho tradice.

Jednou z nejvýraznějších osobností šumavských hudebníků byl pan Karel Polata.

Mnohým z vás, zvláště mladší generaci, toto jméno nic neříká. Připomeňme si tedy, čím se proslavil a vryl do paměti mnoha českých lidí.

V roce 1947 založil Staročeskou dechovou muziku, se kterou později koncertoval. Složil přes 400 vlastních skladeb jako např. písně "Do lesíčka na čekanou" nebo "V pošumavském kraji", které zazněl také v českých filmech "Král Šumavy" a "Černý vlk".

Připomeňme si zde jeho výročí narození i úmrtí - narodil se 25. 11. 1914 v muzikantské rodině ve Zdíkově, zemřel 29. 3. 1974. Patří určitě mezi lidi, na které se nemá zapomínat, proto si přibližme jeho životní osudy - s kým spolupracoval i jak na něj vzpomínají známí, přátelé a fanoušci, povídání o některých "Polatovcích", rozhovory s lidmi, kteří s nimi nesli všechny radosti, ale i strasti všedních i těch slavných dnů.

Uvedené informace, jsou bohužel jen přenesené, proto přijměte předem omluvu za možné nepřesnosti, ale i za to, že nepřipomeneme všechny osobnosti slavné dechovky.

---

29. března 1974, zemřel pan Karel Polata,
hudební skladatel a kapelník Starošumavské dechové muziky.

Tento díl mého povídání dnes věnuji právě Karlu Polatovi, který se narodil 25. listopadu 1914 ve Zdíkově v proslulém muzikantském rodě. Už jeho dědeček a pak i otec patřili k těm věhlasným muzikantům a světákům, kteří svého umění dosáhli tvrdou prací u světoznámých cirkusů.

V takové rodině bylo samozřejmostí, že i syn bude hrát. Nejprve začal na housle a klavír. Ve čtrnácti letech přidal ještě varhany.

V roce 1932 se s rodiči přestěhoval do Sušice, kde dále pokračoval v hudebním vzdělávání. U virtuozky M. Blahovcové se zdokonalil ve hře na klavír, hudební teorii studoval u Dr. Rypla na Horách Matky Boží a u St. Tomana v Klatovech.

Karel Polata se zapojil do sušického kulturního dění. V letech 1932 - 1936 hrál na klavír v sextetu L. Žaloudka. a v Sušici mu také jako dvacetiletému otec poprvé svěřil dirigování. Chystalo se slavnostní otevření svatoborské rozhledny v roce 1934. Karel Polata starší onemocněl a syn musel zaskočit. Měl prý velkou trému, ale muzikanti ho uklidnili:"Hlavně Karle, dobře odmávni začátek a pak se drž podle nás. Neboj se, my to zvládnem."

Jednou začít musel a to nejhlavnější, co si syn odnesl z otcových rad bylo, že muziku nikdy nejde dělat polovičatě a diletantsky.

Další zkušenou bylo jeho působení v Písku u Hudby II. pěšího pluku. V té době již ovládal řadu hudebních nástrojů.

Mohl koncertovat na trubku, lesní roh, baskřídlovku, na housle, ale i na akordeon, klavír, varhany a dudy. "Dostanu nástroj do ruky, zkusím jak se na to hraje, omačkám klapky, potáhnu smyčcem, zkusím fouknout a nějak to jít musí", říkal s úsměvem, když se ptali, jak se dá naučit na tolik nástrojů. V té době už vydal i několik vlastních skladeb u nakladatele Boháče v Praze.

Přišla okupace a ta změnila plány i představy mladého muzikanta. Musel pracovat ve Škodovce, kde utrpěl těžký úraz a byla mu amputována pravá noha.

Když bylo po válce a zase se smělo hrát, K. Polata dal dohromady nejlepší muzikanty z okolí i Sušice. Byli to šumaváci, kteří s velkými cirkusy jako Kludský, Humberto, Króne, Gleich projeli celý svět. Z dobrých muzikantů v rukou nadaného kapelníka vznikla skvělá parta, kterou zanedlouho jako Starošumavskou dechovou muziku budou znát lidé v celé republice i za jejími hranicemi.

---

"Byl to strašný rok (1945). Zemřel otec Karla Polaty a manžel přišel o nohu. Ani si nedovedete představit, jak jsme byli šťastní, když Karel zase zasedl za klavír a začal hrát", vzpomíná na těžké období Marie Polatová.

Je to paradox, ale zřejmě tento těžký úraz přiměl Karla Polatu k tomu, aby se plně oddal muzice a v ní našel smysl života.

Jeden z významných mezníků nebo náhoda přišla v roce 1947. Tehdy přijel do Sušice profesor Pek z pražského rozhlasu a hledal někoho, kdo by sestavil kapelu podle starošumavského vzoru jako doprovod staročeské konopnické (to bývala lidová veselice na podzim na konec sklizně lnu). Konopnická byla natočena v Šimanově v doprovodu Polatovy kapely. Po odvysílání v rozhlase melodie zaujaly posluchače natolik, že si žádali další a další vysílání.

Karel Polata prochází otcův archiv, objíždí známé šumavské muzikanty, ale i chalupy kde se zpívalo a sbírá. Po celý rok 1948 vyhledává a zpracovává staré skladby. Brzy však pochopí, že tak to není možné a pracuje po svém. V roce 1949 je s kapelou pozván k další spolupráci v rozhlase. V Českých Budějovicích natáčí asi šestnáct skladeb i proslulé Stachovské dřeváčky. Popularita souboru, který Polata doplnil o bubny a baryton, roste. V rozhlase Polatovi poradili, aby si našel ke kapele zpěvačku. Tehdy na to odpověděl: "Počkejte, zpěvačku mám. Zpívala v divadle. Já se jí zeptám." Zeptal se, zpěvačka souhlasila a kapela získala jedinou a jedinečnou interpretku šumavských lidových písní i nových Polatových skladeb.

Po dvacet tři let budou mít lidé možnost obdivovat neopakovatelné podání paní Aničky Kučerové a krásný tenor Karla Polaty. Budou rozdávat radost, dobrou náladu, budou milováni, ale i kritizováni a zanedlouho na své vlastní kůži poznají tak zvanou "uměleckou řevnivost" a lidskou závist.

Od roku 1951 byl pak soubor definitivně veden jako Starošumavská dechová muzika Karla Polaty ze Sušice. Od roku 1956 začali pravidelně vyjíždět do NDR, kde se jejich vystoupení setkávala s ohromným ohlasem. Několikrát do roka býval hostem v pražské Lucerně a bez problémů Polatovci zaplnili i zimní stadion.

Všechna tato vystoupení však znamenala obrovské vypětí. Polata dirigoval, skládal, zpíval, organizoval, zkoušel, ale také účtoval, chodil do zaměstnání, korespondoval s textaři atd. To všechno samozřejmě k jeho práci patřilo. Všechno zvládal, ale s čím se těžko smiřoval a co mu ubíralo tak potřebné síly, bylo diletantství, neochota a často i bezostyšné "loupežnictví" v hudebních kruzích. On sám, který důsledně uváděl neznámé autory, musel poslouchat své skladby pod jinými jmény a názvy. Ale nikdy si nestěžoval a dále trpělivě probojovával cestu malým dechovkám do hudebního světa.

Ale kde byl pan Polata zřejmě nejspokojenější? Jako odpověď použiji úryvek z článku spolupracovníka a zřejmě i dobrého přítele K. Polaty - Rudolfa Kramla.

"Seděli jsme spolu nedávno sami takhle k večeru. Slunce se klonilo k západu, stíny se položily přes blízkou silnici, obzor potemněl a nám se nechtělo domů. "Víš", povídal mi, "kašlu na všechny Jadrany, Benátky. Moje dovolená je nejhezčí u nás, v naší přírodě, v našem letním vzduchu, ve vůni našich lesů. Tady jsem svůj, každou cestu v okolí znám, každá cestička mě dovede domů. Jenom lidi by měli bejt k sobě víc upřímnější, přátelští. Já rád jednám podle přísloví: co na srdci to na jazyku - a jsem potěšenej, když to moji přátelé pochopí." "

Zdravotní potíže se však stupňují, a proto v roce 1971 odchází do invalidního důchodu, ale stále pracuje ještě další dva roky. V září 1973 už ale musí kapelu rozpustit. 19. ledna si v Praze v Lucerně naposledy zazpíval s paní Aničkou Kučerovou a dechovkou "Lužanka".

29. března 1974 pak Karel Polata v horažďovické nemocnici zemřel. Nevídané množství lidí se přišlo rozloučit s kapelníkem, skladatelem, ale hlavně s dobrým člověkem.

---

Připomeňme si jednu ze společných akcí aktivních sušických ochotníků a muzikantů Karla Polaty, kterým se podařilo připravit a nacvičit velice úspěšnou hru ŽICHOVIČTÍ PŮLPÁNI.

10. prosince měla v Sušici premiéru jedna z nejúspěšnějších her z našeho kraje Žichovičtí půlpáni. Autoři tenkrát vycházeli z toho, že kdo má rád Šumavu, musí mít rád i jejího básníka Karla Klostermanna. Jeho román Žichovičtí půlpáni byl méně známý, ale věrně zachycoval život na Žichovicku koncem 19. století. Na základě tohoto románu napsal pan Josef Koenigsmark scénář k lidové hře a zvláštní důraz kladl na její hudební stránku, která dokresluje náladu, prostředí i dramatické napětí hry. Proto o spolupráci požádal vynikajícího hudebního skladatele Karla Polatu. Spolu se pak snažili vytvořit hru se zpěvy, ve které by se spojilo divadlo s lidovou muzikou. Na představení se tedy podílela Starošumavská dechová muzika Karla Polaty a v jejím podání zaznělo víc než patnáct písní.

Využila jsem příležitosti a na několik podrobností jsem se zeptala dlouholetého sušického ochotníka pana Karla Rendla, který ve hře ztvárnil postavu Vaněry, ševce a stavitele mostů z Rabí.

Jak jste se ke hře Žichovičtí půlpáni dostal?

"Má vůbec první role byla ve hře Chlapci z rybářské uličky, kterou režíroval pan Kůs. Ten také založil mladší herecký soubor. Z těch mladších jsem pak byl vybrán, abych hrál s těmi staršími. a pak přišli pánové Koenigsmark, Polata a Kříž a dohodli se, že nacvičí Žichovické půlpány."

Vzpomínáte si na další známé tváře sušického divadla v této hře?

"Samozřejmě. Např. František Holý, ten hrál Kazdu, Jan Seitz, jako žichovický sedlák Šalavský, nebo Jitka Kovaříková, jako dcera přívozníka Jaška. a ještě další. Pan Vališ a Pešek, ten výborně zpíval."

O čem vlastně hra pojednávala?

"O nenávisti mezi rábskými a žichovickými. Řešily se různé nesváry mezi oběma vesnicemi. Žichovice a Rabí se nikdy rádi neměli. Věčně se hádali. O školu nebo o řeku. Proto také půlpáni, protože každý chtěl mít navrch."

Jak dlouho jste hru připravovali?

"Zkoušeli jsme ji asi měsíc v Sokolovně."

Byla při zkouškách legrace?

"Ta byla pořád. Aby se udržel dobrý kolektiv. Takové ty vtípky se točily také okolo Karla Polaty a jeho dřevěné nohy."

Kolikrát jste Půlpány hráli?

"V Sušici měli veliký úspěch. Řekl bych, že díky tomu, že byli z našeho kraje, měli velkou výpravu (asi 30 herců) a pak každý znal Karla Polatu. Tak tady se hráli čtyřikrát nebo pětkrát a dál jsme s nimi byli v Kadani, v Žatci, V Karlových Varech a myslím, že i v Plzni."

Patří k vašim nejúspěšnějším hrám?

"Určitě ano. Stejně jako byly hry Jeho urozenost pan měšťák, nebo Naši furianti."

Spolupracovali jste později ještě s panem Polatou?

"Na divadelní hře ne, ale vystupovali jsme s několika estrádami, na kterých se také odílel."

Chtěl byste si znovu zahrát Vaněru?

"Kdyby byla příležitost, tak určitě."

Děkuji za rozhovor.

Dnes již tento divadelní soubor neexistuje. Poté co jim zavřeli rekvizitárnu v Sokolovně, odehráli ještě několik představení v PDA, ale soubor se pomalu rozpadl. Zbylí ochotníci se dodnes věnují alespoň loutkovému divadlu. Myslím, že by bylo dobré znovu oživit staré hry a zazpívat si a zahrát Polatovy šumavské písně.

---

Seznamme se se členy orchestru Starošumavské dechové muziky Karla Polaty, bez kterých by Polata nebyl Polatou. Pan kapelník to věděl, a proto si jejich umění, trpělivosti a pracovitosti tolik vážil.

Hned po svém založení hrála Starošumavská muzika v tomto složení:

Klarinet Es - Jindřich Janout z Nezdic, klarinet B - Gustav Šperl ze Sušice, křídlovka - Jan Voldřich ze Sušice, trubka B - Rudolf Hubač ze Žihobec, tenor - Karel Frančík z Budětic, baryton - František Danda z Bukovníka, trubka Es - Václav Hejlík z Čimic, trubka basová - Ladislav Ruda z Hlavňovic, tuba - Čeněk Rus z Kadešic, bubny - Tomáš Voldřich z Ostružna.

Program Starošumavské kapely doplňovala vystoupení Vladislava Pokorného ze Sušice, který představoval typického lidového muzikanta z šedesátých let minulého století a diváky bavil vzpomínáním na mladá léta, která strávil "na šumu".

Dlouhou dobu programy koncertů uváděl Jan Kučera z Nezdic.

Zřejmě nejstarším muzikantem Starošumavské dechovky, který už hrával s Karlem Polatou starším, byl Vincenc Rus. Narodil se v Rozsedlích v roce 1895, ale později žil v Kadešicích. Učil se na housle u učitele hudby Jana Ťoupalíka, V roce 1911 odjel do světa na zkušenou k cestovnímu biografu do Německa s kapelníkem K. Šaškem a dále pokračoval v cirkusových kapelách po Evropě.

Vojenskou službu absolvoval v Písku, kde se zdokonalil ve hře na housle, violu, basu, tubu a další nástroje. Po vojně se opět vrátil k cirkusu. Doma si pak založil kapelu z dobrých šumavských muzikantů, se kterou vystupoval až do roku 1952. Tehdy se stal členem Polatovy kapely a dobrá spolupráce trvala celých 19 let.

Výborným klarinetistou byl pan Jindřich Janout. Narodil se v roce 1908 v Nezdicích na Šumavě. Začínal jako většina muzikantů hrou na housle a později na klarinet. Jeho učitelé byli profesor František Kojzar a Jan Ťoupalík. Od třinácti let hrával v místních kapelách a v roce 1929 odjel k cirkusu. Hrál v cirkusových kapelách u Hagenbecka, v cirkusu Krone a Schneider. Své bohaté zkušenosti pak uplatnil ve Starošumavské dechovce.

v roce 1912 se narodil v Hlavňovicích v muzikantské rodině pan Ladislav Ruda. Základy hry na housle dostal od svého otce a kapelník Josef Fajc pak naučil talentovaného žáka hrát na klarinet. V roce 1932 nastoupil k vojenské hudbě v Písku a po vojně získával další zkušenosti opět v cirkusových kapelách. V letech 1940 - 1944 hrál ve velkém orchestru Cirkus - Varieté C. Hagenbecka. Výrazná byla také jeho spolupráce s tanečním orchestrem Maximiliána Hošťálka ze Sušice. Po válce, hned v roce 1945, hrál s Karlem Polatou v jeho malé dechovce a pak i ve Starošumavské až do jejího zániku. Sám ještě v dalších letech vedl dechovou hudbu v Milínově a vychoval řádku dobrých muzikantů ve hře na housle a klarinet.

---

Starošumavská dechová muzika získávala mnoho posluchačů doma i v zahraničí, akcí přibývalo a program byl velmi bohatý. Je obdivuhodné, že členové sboru dokázali sladit své fandovství a lásku k muzice s pracovními povinnostmi.

Karel Frančík pocházel z rozvětvené muzikantské rodiny. Narodil se v roce 1915 a žil v Buděticích. Naučil se na housle, baskřídlovku, trombón a sám řídil řadu dechových kapel.

Na bicí v Polatově kapele hrál Tomáš Voldřich u Ostružna. Z vyprávění pamětníků vyplývá, že byl nejenom dobrým, ale i velmi oblíbeným muzikantem. Po rozpadu Starošumavské si občas zahrál i se Solovačkou.

Mezi další výborné muzikanty patřil pan Gustav Šperl. Narodil se v roce 1912 v Sušici. Učil se hrát na housle nejprve u J. Wunše, varhaníka a houslisty, později u Josefa Šimona a u Al. Sedleckého, učitele hudby v Sušici. Na trubku se naučil od svého strýce Ondřeje Šwarce a v roce 1933 nastoupil k praporní hudbě ve Vimperku. V roce 1936 odejel s kapelou J. Kučery k cirkusu do Německa. Po návratu hrál v tanečním souboru Zd. Válka v Sušici na saxofon tenor a klarinet. Válka zasáhla krutě do jeho života. Od roku 1943 do 2. srpna 1945 byl v koncentračním táboře. Po osvobození pak pokračoval v muzikantské kariéře a vedl soubor OB Sušice a tady začala konkrétní spolupráce s Karlem Polatou. Pan Šperl patřil mezi zakládající členy Starošumavské muziky a hrál s ní až do jejího zániku v roce 1974. Pak přestoupil k souboru Malá muzika, kterou vedl V. Frančík a byl rovněž zakládajícím členem tanečního souboru Rytmus v Sušici, který vedl O. Bodlák a později Kamil Švelch. Byl také dlouholetým členem svazu lidových bubeníků v Sušici.

Pan František Danda hrál v Polatově kapele zřejmě do roku 1950 a to na baryton. Stejně jako řada jeho kolegů začal muzikantskou dráhu u houslí. Jeho učitelem byl Tomáš Řehoř ze Soběšic a později přidal křídlovku u J. Talmana z Malče. V roce 1930 nastoupil k cirkusové kapele a hrál u různých cirkusů až do roku 1936, kdy nastoupil vojenskou službu v Písku. Postupně přidával další nástroje - například violu, kytaru, baskřídlovku a trombón.

K té mladší generaci Polatovců pak patří pan Václav Frančík a pan Jan Koura, který se narodil v roce 1925 a bydlí v Sušici a je bohužel jedním z posledních pamětníků velké slávy Starošumavské dechovky.

Učil se na křídlovku a lesní roh v hudební škole Vojtěcha Kořenského. Němci však v roce 1939 školu zavřeli. Dále hrál v řadě kapel, které vedl např. J. Šimon a A. Šlais.

Od roku 1943 spolupracoval s tanečním orchestrem Rytmus. V roce 1944 odešel na zkušenou k cirkusu Medrano do Vídně. Byl také mezi těmi, kteří zažili bombardování Drážďan.

Po návrtu do Sušice hrál v dechovce pana Bucifala a v tanečním souboru Rytmus.

V roce 1961 jej požádal o spolupráci Karel Polata a pan Koura vstoupil do Starošumavské dechovky. Tak začal třináctiletý kolotoč - koncerty, zaměstnání, zkoušky, natáčení, zájezdy a zase zaměstnání.

Sedíme v příjemném a útulném bytě pana Koury, povídáme o všem možném, prohlížíme fotografie a když pan Koura dnes vzpomíná na léta s Polatou, diví se sám, jak to mohli všechno vydržet. Dnes se vybavují hlavně pěkné zážitky. Například přijeli hrát do Puppu v Karlových Varech. Na jedné straně Polatovci ve starošumavských krojích, na druhé soubor pana Kraugartnera. Všichni ve smokingu. Je cítit napětí, možná i určitá nejistota. Stačí však pár skladeb a posluchači sami rozhodli. Polatovci oslavili další velký úspěch. Stalo se nejednou, že kritika byla velmi přísná a i nepříznivá, ale co se dalo dělat - Polatovci se prostě lidem líbili bez ohledu na odbornou kritiku.

"Polata uměl poznat co lidi potřebují a když se mu zdálo, že je obecenstvo nějak zvadlé, stačilo říct muzikantům a teď "ze zdi" a rozjel sál.

Víte, ale stejně to byla krásná léta. Nedovedete si představit ty tisíce lidí, které nás vítaly, ale také nechtěly pustit z jeviště jak v cizině, tak po celé republice. Všude jsme zpívali o Sušici (Není nad Sušici, Sušická alej atd.), Otavě, Svatoboru, ale v Sušici samotné jsme si moc nezahráli,", říká pan Koura.

A já cítím trochu smutku nebo lítosti, která i po tolika letech zůstala.